Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociálních sítích a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach. Pod svým článkem si na webu přečte výsměšný komentář, přivede ho to k nesmyslnému, zoufalému rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci. Příběh Štindlovy knihy se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie později připomínající story filmu S tebou mě baví svět inscenovanou v pekle. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení světem i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze.
Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka, někdy až formou podobnou proudu vědomí, často hovorovým, třeba i vulgárním jazykem. V Johanových výlevech nechá zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ale ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A snad i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.
