Martina Monošová, slovenská spisovatelka, designérka a cestovatelka, se narodila 26. dubna 1972 v půvabném slovenském městečku Stará Turá na pomezí Moravy a Slovenska. Její babička pocházela z Moravy. Vystudovala design na Fakultě architektury STU v Bratislavě, kde ji učili takoví významní umělci jako akad. malíř J. Bubák, autor první emise slovenských bankovek, a akad. sochař A. Vika. Od dětství se u ní projevoval talent pro všechny druhy umění, od kreslení, hudby až po psaní. Na střední škole vedla školní časopis Kontakt a s prvními povídkami vyhrála několik studentských literárních soutěží, ale prvního zveřejnění povídky se dočkala až během vysoké školy v časopise Dotyky (1990). Krátce po dokončení vysoké školy odešla v r. 2000 na rok jako au-pair do Anglie a o této zkušenosti napsala svoje první dva romány. Její prvotina Lásky o piatej vyšla sponzorsky v r. 2005 a téma „au-pairství“ vnesla do slovenské literatury jako první. Lásky o piatej vyšly v r. 2012 jako reedice ve vyd. Marenčin PT. Volné pokračování, román Anglické prebúdzania, ve kterém se příběh mladé au-pair Petry završuje, vyšel v r. 2006 ve vyd. Petrus. V letech 2007 – 2009 žila spolu s manželem v čarovném belgickém městě Mons, kde napsala svůj třetí román Klišé, který originálním způsobem popisuje trojúhelník manželské nevěry; vydalo vyd. Ikar v r. 2010. Tento způsob popisu manželské nevěry pak přebraly v nejbližších letech ve své tvorbě také další slov. spisovatelky populárních románů. Od r. 2009 se profesionálně věnuje psaní knih, okrajově též interiérovému, módnímu a grafickému designu. Další tvorba: Zlodeji bozkov (2012, vyd. Ikar), příběh mladičké fotografky, pracující v obchodním domě, Sladké sny (2013, vyd. Marenčin PT), příběh úspěšné zpěvačky středního věku, jejímž světem zacloumá nevhodná láska k podstatně mladšímu muži, Lekcie z nenávisti (2013, vyd. Marenčin PT), detektivní příběh s mírně erotickou zápletkou o zákulisí světa zlatokopek a zbohatlíků. Vyšel v českém překladu jako Lekce z nenávisti (2014, vyd. Brána), Miluje-nemiluje, idem! (2014, vyd. Marenčin PT), příběh dvou žen od mládí až po zralou dospělost, jejichž osudy se odehrávají na pozadí přelomových změn slovenské společnosti od r. 1989 až do r. 2014, Perly tej druhej (2014, vyd. Marenčin PT), příběh mladé ženy, nešťastně zamilované do ženatého muže. K většině svých knih si navrhla i obálku. Okrajově píše blog o výtvarném umění (od pařížské „haute couture“ až po estetiku), o cestování a vyjadřuje se i k celospolečensky závažným tématům. Sbírá porcelán, ráda cestuje, zajímá se o keramiku, fotografování a esoteriku. Miluje klobouky a řezané květiny. Od r. 2006 je Martina Monošová členkou Spolku slovenských spisovatelů. Vše ostatní se dočtete na stránce: www.martinamonosova.sk autor fotografie: Peter Frólo

Podľa čoho vyberáte tituly, ktoré vydáte?

Keď sme začínali, začiatkom 90. rokov, realizoval som si svoje „detské“ sny: predovšetkým som chcel byť vydavateľom. Knihy, ktoré som vtedy robil, boli „fajnové“, vyšperkované, bibliofílie, ...atď. Bola to zvláštna doba, kedy vzniklo množstvo malých, nezávislých vydavateľstiev a každé prinieslo niečo nové.

Vo veľkej miere výber titulov závisel od viac-menej náhodných stretnutí so zaujímavými ľuďmi, ktorí ponúkali zaujímavé témy: Hanzi Albrecht, Selma Steinerová, Egon Bondy, Agneša Kalinová, Fedor Malík, Jano Štrasser, Tomáš Janovic, Július Satinský, Milan Lasica a ďalší. A bolo tu tiež napojenie na francúzsku literatúru cez otca: Alain Robbe-Grillet, staršie preklady Afreda Jarryho, Paula Valéryho a ďalších. Postupne začali vznikať edície – najslávnejšia z nich je asi Bratislava-Pressburg, kde vyšlo takmer 90 titulov v náklade vyše 400 000 kusov, ale aj knihy o víne, edícia pamätí, objavil som zaujímavú severskú beletriu. Takmer denne prichádza nejaký rukopis: niektoré sú hotové texty, niektoré treba pracne prerábať, väčšina končí v koši. Mám rád knihy s pridanou hodnotou. Pri výbere titulu zaváži osobnosť autora.

Ako vzniklo vaše vydavateľstvo?

Oficiálne bolo vydavateľstvo založené koncom 90. rokov, ale všade uvádzam, že to bolo na Mikuláša v roku 1993, kedy som vydal prvú knihu – Zlé myšlienky od Paula Valéryho. Mal som vtedy malú počítačovú firmu, ktorá sa volala Prístrojová technika, kde som si popri bežnej práci, viac-menej ako hobby začal vydávať knihy. Firma sa po desiatich rokoch rozpadla, partneri sa rozišli. Ja som si ponechal názov – značku a vydavateľsto. Dodnes mám s tým názvom problém, treba ho vysvetľovať a zdôvodňovať, aj keď nie je o nič bizarnejší ako napríklad Naše vojsko, či Družstevní práce – čo boli mimochodom kedysi vynikajúce vydavateľstvá. Naposledy sa vydavateľstvo transformovalo v roku 2007, kedy doňho vstúpil môj syn s nevestou a odvtedy sa voláme Marenčin PT, spol. s r. o. Sme rodinná firma, kde pracujú prakticky všetky generácie.

Na ktorú knihu ste najviac hrdý?

Mám štyri mačky. Nikdy by som si pred nimi nedovolil povedať, ktorú z nich mám najradšej. Tak je to aj s väčšinou  z našich kníh. S každou strávim kus života, niektoré mi robia radosť v čase prípravy, iné majú dobré ohlasy, ďalšie sa zas dobre predávajú. Niekedy z jednej knihy vznikne edícia a tá potom žije niekoľko rokov. Život bežnej knihy trvá približne rok-dva. Najväčšiu radosť mám z kníh, o ktorých som presvedčený, že sú vynikajúce a majú dobrý ohlas, ale čo ma najviac teší, že aj ľudia si ich kupujú. Také sú knihy Jula Satinského, Jána Roznera, Žo langerovej a ďalších.