Detektivní příběh prožívaný a vyprávěný mladou a krásnou dívkou. Má to jeden háček. Elise měla nehodu. Ochrnula, je slepá, němá, nemůže se hýbat. Jednoho dne naváže kontakt se sedmiletou Virginií. Ta jí začne vyprávět neuvěřitelné příběhy, příběhy dětí, které byly zabity v lese, říká, že zná jejich vraha a ví postupně i o každé následující vraždě… Potvrzení hrůzné pravdivosti Virgininých slov je pro Elise silným hnacím motorem: musí se naučit komunikovat, musí se dozvědět pravdu, přesvědčit policii, musí najít vraha... dříve než vrah najde ji...
 UKÁZKA:
 
(...)
 Téměř dva měsíce jsem byla v kómatu. Když jsem se probrala, byla jsem ve Francii, v Paříži. Okamžitě jsem pochopila, že můj stav není dočasný. Že už neotevřu oči a nevstanu. Že nemohu mluvit s ošetřovatelkami či lékaři. Když jsem je slyšela hovořit mezi sebou, pochopila jsem vážnost svého případu. Nechtěla jsem tomu věřit.
 A
přece.
 Podstoupila jsem řadu testů. Nakonec lékaři konstatovali, že patrně nedošlo k definitivnímu porušení míchy, ale motorická centra jsou vážně poškozena. "Motorická oblast. centrum řízení malého mozku. možná katatonický stav." Zkrátka porucha. Pokud jde o oči, je to stejné: oční nerv je nepoškozený, ale muselo se stát něco v mozku a oni nevědí, zda se mi někdy vrátí zrak. Lékaři si nebyli jisti, zda slyším či rozumím, co mi říkají, a tak se mnou mluvili jako s blbečkem. A všichni to pak dělali stejně, jen Yvette odmítala - právem - uvěřit, že si vůbec nic neuvědomuji, a byla přesvědčena, že jednou vstanu ze svého křesla jako uzdravený Lazar.
 (...)
 Yvette mě postavila ke stromu, řekla mi to. Je tu klid a nejsem daleko od hlídače pro případ, že by nějaké malé darebáky napadlo mě unést. Představuji si titulek v novinách: "Krásná tetraplegička znásilněná bandou mladých asociálů." Yvette šla nakupovat. Čekám. Lidé si povídají o počasí, o volbách, o nezaměstnanosti a tak dále. Než se ze mě stala živá mrtvola, měla jsem malé kino, Trianon, na předměstí, pardon, v Nové městské zóně. Tři zcela zrestaurované sály. Dědictví po otci. Promítala jsem i umělecké a experimentální filmy, a díky tomu jsem byla zvána na řadu festivalů a často jsem jezdila do Paříže. Kino, divadlo - s tím je teď konec. Ne, nesmím se zase začít litovat.
 Cosi mi dopadlo na ruku. Je to vlhké. Slyším nad hlavou vrkání. Pitomý holub. Pomyšlení na ten trus na mé ruce mě znechucuje. Už to nesnesu, tu neschopnost ovládat své tělo, už nesnesu tu nemohoucnost.