Orel a kuře jsou pro něj obrazem dvou základních dimenzí lidksé existence. Kuře představuje lidství všednodenní, prozaické, omezené, ale také zakořeněné... Orel je symbolem otevřenosti, poetiky, neomezených vizí a přání. Základní otázkou je, jak lze uvést ve svém vlastním životě tyto dimenze do rovhováhy. Ve snaze dát na tuto otázku odpověď čerpá autor z oblastí psychologie, antorpologie, ekologie, spirituality i mystiky. Kniha je určena čtenářům se zájmem o sebepoznání a duchovní růst.
Ukázka
OREL A KUŘE – ŽIJÍ V NÁS OBA
Kamkoli se podíváme, narazíme na dimenze “kuřete” a “orla” v nás. Setkáváme se s nimi pod různými jmény: ve skutečnosti a snu, nutnosti a přání, historii a utopii, skutečnosti a idei, zakořeněnosti a volnosti, těle a duši, náboženství a víře, chaosu a kosmu, uzavřeném a otevřeném systému atd.
Komplexnost: základní struktura vesmíru
Všechny jmenované pojmové dvojice dokládají komplexnost jedné a téže reality. Komplexnost je jedním z nejzřetelnějších znaků skutečnosti, která nás obklopuje. Toto označení zahrnuje faktory energie, vztahy a inter-retro-reakce, které charakterizují jednak každé bytí jednotlivě, jednak souhrn věcí v kosmu. Všechno souvisí se vším. Nic zde neexistuje izolovaně, výhradně ze sebe a pro sebe. Všechno ko-existuje a inter-existuje se všemi ostatními bytostmi vesmíru.
Moderní věda, jak ji rozvinuli Isaac Newton, Mikoláš Koperník a Galileo Galilei, neměla pro komplexnost pochopení. Jejím zájmem bylo převést komplexní zpět na jednoduché.
Pokud například vědci této školy zkoumali přírodu, nepřipadl nikdo z nich na myšlenku pozorovat mnohotvárnou síť vztahů, do které jsou věci zapředeny. Naopak, celek rozložili na části a ty potom zařadili do kategorií. Nevšímali si vzájemných vztahů, které působí ve veškerých věcech a bytostech – ať je to úlomek skály, vítr, vodní plochy, lesy, zvěř, nebo muži a ženy – všemi směry: dopředu a dozadu, dovnitř a vně, nahoru a dolů a mezi sebou.
Tak se tedy začala věda zabývat pouze úlomky skal nebo dřevem, pouze zvířaty nebo jen člověkem. A pokud se týká člověka, zajímali se jedni jen o buňky a tkáně, jiní zase pouze o orgány a organismy a další jen o oči, srdce nebo o stavbu kostí. Z těchto specifických pozorování se potom vyvinuly známé dílčí vědy a specializované obory. Co bylo získáno v detailu, to ovšem bylo ztraceno v celku. Bytí jako takové upadlo do zapomnění ve prospěch jednotlivých existujících částí. Cit pro celek a komplexnost očividně živořil.
Žádná buňka však neexistuje sama o sobě. Každá je částí tkáně, která je potom součástí nějakého orgánu. Ten dále patří určitému organismu, který je součástí jistého ekologického místa výskytu. Souhrn těchto míst potom tvoří ekosystém, který je částí planety Země. A vše pokračuje ještě dál: sluneční soustava, Mléčná dráha, kosmos. A kosmos je koneckonců jednou z forem, jimiž se projevuje tajemství, případně Bůh.
