Důvěrný jazykový duet, intimní básnické dvojgesto.

V nové Dynkově sbírce cérečky-víly tančí (některé ještě „pod zákonem“) pomíjivé věčné tance se stárnoucím básníkem „JV“. Jsou ty dívenky často umolousané, sociálně odstrkované, „čurající“, „kakající“ a bůhvíco — přesto ale, a tím víc přečisté, přesladké, růžovounké, voňavoučké, ryzí. A tak drásavě osamělým básníkem milované! Básníkem na tomto světě až do posledního výdechu plným touhy; nenaplněné, protože nenaplnitelné, bolestné, krvácející, a tedy nějak i božské. Čistému vše čisté, chtělo by se šeptnout, i „dívčí zadek / vytřený jeho milostnou básní, jí věnovanou“.A celý ten tanec, celý ten arciže cudně necudný „biochémický“ rej měl — totiž má — výsostně senzitivního svědka. Vyvoleného. Jiřího Dynku, který propůjčil svá ústa, srdce i slabiny tomu, jenž bývá zván „kyjovský solitér“: „totálně hendikepovaný, na pokraji impotence, / psychika je plná prázdna a chladu… / piju ze zoufalství vsedě, nebo vleže — z toho / mne může dostat jen nějaká harmonie dívčí… “ neboli „van ženství do prázdnoty…“
Dynka a Veselský — Jiří a Jiří — pokrevní příbuzní. Veselský osudem, Dynka volbou, leč v posledku osudem jak jinak též. Kdo je kdo? Básníci se prostupují, hranice mizí, Duch vane, kudy chce, krev se bez ochrany mísí…
Osudových sbírek nedozrává mnoho, tahle však zdá se mi být jednou z nich. Nejen tady, ale i v nekonečnu „na onom světě“.